James Cameron to dokázal. Dokázal to v tak megalomanském stylu, že se všechny ostatní hollywoodské velkoprodukce posledních deseti let rázem scvrkly. Musíme si to přiznat hned na začátku, i když to neznamená, že by některé filmy nedokázaly důkladněji masírovat divácká srdce, nebo že by namodralá vize musela všechny srazit na kolena. Filmy si lze užívat na mnoha úrovních. Zároveň však platí, že v rámci kategorie „supernákladný hollywoodský blockbuster“ nic opulentnějšího na skladě není.

Už v prvním odstavci jsem ze sebe stihl vystřelit hned několik velikášských přívlastků. Epický, monumentální, kulervoucí, pompézní, spektakulární… všechna tahle přídavná jména se budou v souvislosti s Cameronovým snímek skloňovat. Právem. Přesto v jiných souvislostech, než na jaké jsme si zvykli. Avatar na svoji velikost primárně neupozorňuje. Nenajdete tu zbytečné akční scény nebo samoúčelné trikové exhibice. Černé díry na utápění milionů Cameron do svého díla nevyhloubil. Jen prostě vylíčil archetypální příběh ve výrazně širším měřítku.

Ústřední zápletka je už notoricky známá. Jako by s tím počítal i samotný Cameron, který v prvních dvaceti minutách spěšně vysype všechny důležité informace. Okamžitě přimkneme k ochrnutému ex-mariňákovi jménem Jake Sully, rozkoukáme se po vojenské základně, na kterou přiletěl, a tam se nám nenásilně představí všechny důležité postavy. Pak už hurá napojit se do „Avatára“ a rejdit po pralese. Kratinká expozice účelně brání bobtnání filmu na tříhodinovou stopáž. Jinak totiž není, kde ubírat.

Cameron moc dobře ví, že některé věci se nevyplatí uspěchat, každá minuta se proto bude do budoucna hodit. Ne snad kvůli odhalování nějakých nečekaných dějových zákrut – upřímně řečeno, ve filmu snad ani žádná není – ale kvůli pečlivému dovyprávění a prokreslení „vesmírného Tance s vlky“. Cameron v tomhle směru vždycky patřil mezi perfekcionisty. A zjevně na tom nehodlá nic měnit. Ani dvanáct let nečinnosti (velmi relativní nečinnosti), mu nezabránilo ve zkomponování epického megafilmu, v němž má každičký záběr své přesné místo. Prázdné recenzentské klišé, můžete si říct. Ovšem právě zde znovu získává svou věcnou podstatu. Každá zpomalovačka, každý kamerový zoom, který zpřítomňuje shluky pixelů, každý záběr, který vás má oslnit krásou Pandory, se přesně trefuje. Cameron celé dvě a půl hodiny stojí v průsečíku mezi tím, co kážou špičkoví hollywoodští řemeslníci, a tím, co je cool a vždycky jste to chtěli vidět na plátně. Adrenalin, napětí, romantika i akce se podobně jako v Titanicu setkávají v dokonalém poměru a slévají se do neslýchaně kompaktní podívané, bez slabých pasáží. Vtlouká se do hlavy dojem „že líp už danou látku prostě natočit nešlo“.

Cameron neztratil nic ze svého citu pro vyznění konkrétních scén, takže mu nedělá potíže klást za sebe intimní milostná vyznání i těžkotonážní válečnou řež. Kolikrát jsou doslova zahlcovány smysly. Oči a uši se na celé dlouhé pasáže noří do tajů Pandory, Cameron z nich přesto dokáže v mžiku vytrhnout a vsadit do filmu minutovou bezeslovnou etudu na téma „život na vozíku je na hovno“. A to si prosím vystačí jen se sedícím Samem Worthingtonem a „sebevykrádací“ hudbou Jamese Hornera, která mimochodem v celém filmu funguje fantasticky (snad jen závěrečný slaďák Leony Lewis mohl výrazně ubrat na sacharidech). Právě takhle se pozná režisér, jenž má dokonalou kontrolu nad filmem, i nad divákem samotným.

Strojová preciznost může zradit, ale Avatar naštěstí není ten případ. Je tu až příliš mnoho nových vjemů, než aby se dalo povýšeně nudit. Přílet na Pandoru totiž znamená i vstup do nové éry digitální kinematografie. Není dokonalá. Koníci v ní stále nemotorně poskakují a pohyby čtyřmetrových Na´vi ještě nejsou tak přesné, aby si člověk sem tam nepřipomněl jejích digitální původ. Občas se prostě stále zdá, jako by v té nádherné přírodě poskočila postavička z pixelů. Zázračnost Avatara pak spočívá v tom, že veškeré oslňující scenérie – a všechny kameny, na které si můžete sáhnout, voda, která stéká po tvářích, vítr, který ševelí ve stromech – důsledně zapírají svůj počítačový původ. Člověk se může pídit jen po postavách, opájet se jejich eskapádami a samozřejmě bookovat letenky hned, jak se výlet na Pandoru objeví v katalogu Čedoku.

Cameron přeskočil dobu, kdy se lamentovalo nad klíčováním na modrá nebo zelená plátna. Hrdinové, a nejen ti uměle vytvoření (!), jsou bezchybně zapuštění do počítačem generovaného prostředí, čímž se filmy jako King Kong nebo Návrat krále smrskávají v nedokonalé součástky vývojového řetězce. Na jeho konci stojí právě Avatar. To on nastavuje laťku. K němu budou trikoví mágové odkazovat. Od něj se budou odvozovat digitální maxima. O porážce Roberta Zemeckise v technologických závodech nemluvě – právě on přitom snil, že zhmotní z jedniček a nul postavy, za jejichž zorničkami bude cítit život. Jakmile uvidí Neytiri, jak lascivně pije vodu z listů, jakmile si na plátně vychutná mezidruhové milostné vyznání (jeden z nejsilnějších momentů filmu), pak pravděpodobně podpálí kůlnu se svými udělátky a svůj příští film natočí černobíle na obyčejnou šestnáctku.

Potupa pro ostatní vědecko-technické pionýry je to příliš velká – a Cameronův digitální triumf příliš nepřehlédnutelný. Znovu se přitom vyplatí zdůraznit, že Železný Jim technologie nezneužívá, ale jen ji precizně využívá. Těží z nich možná se stejnou urputností a hamižností, s jakou lidé chtějí vydolovat z panenské přírody na Pandoře vzácnou surovinu - proto těch dvanáct let čekání. Jenže pokaždé jich nakonec užije s rozvahou a s přesnou znalostí míry.

Což víceméně platí i pro 3D. Stereo na sebe prakticky neupozorňuje. Prostorovost míří do hloubky záběru, takže fandové šroubováků letících přímo do obličeje budou možná zklamáni. I k 3D Cameron přistupuje s důvtipem, jako k dalšímu upgradeu možností, jenž se nevyplatí přepálit. Díky třetímu rozměru se může publikum vpíjet do obrazu. Film prostě víc vtáhne. Eskamotérské výšlapy na skály a průlety mezi stromy jsou intenzivnější, 3D celkově zesiluje zážitek, ale film jistě bude fungovat i bez něj. Plochá verze z něj akorát něco ukrojí. Podobně jako ukrajuje dabing, jenž není vyloženě slabý, ale… zřetelně zplošťuje zvukový mix a otupuje emocionálně nejvypjatější scény, typově solidnímu obsazení navzdory. Kdo má naposlouchaný trailer, ten vytuší, že originál v několika momentech přitvrdí.

Čímž se dostáváme k té jedné jediné hvězdičce, která pod článkem chybí. Pro jistou umělost. Dá se bez problémů snést, že Avatar spojuje všemožná příběhová schémata, klišé a ověřené postupy, i když ty, pravda, občas nepůsobí přesvědčivě. Některé stěžejní momenty, jež by se vešly do otázek typu „proč Na´vi mezi sebe vpouští Avatary?“ nebo „proč se učí anglicky?“, se nepodaří věrohodně prokreslit až do poslední minuty. Pocit umělosti se pak zesiluje v momentech, kdy se na sebe navrství příliš mnoho ambicí a přepjaté ekoposelství sálá z nafialovělých scén, v nichž dva modrásci pobíhají po trávě, která se jim rozsvěcí pod nohama. V takových chvílích Avatar připomíná sci-fi fantasie desetiletých chlapců, kteří chtějí vidět hodně krásných věcí, a nezapomenout přitom na moudrá slova učitelky vlastivědy. Moc naivní, moc  infantilní… zkrátka hláškující Arnold, ani naštvaná Ripleyová, to prostě nejsou. Což vám bude sakra líto pokaždé, když Cameron odběhne od „nevinné pohádky o Gunganech“ do vojenské základny, a tam každou větou přesvědčí, že má pořád koule. Ale vyčítat mu to? Na to není nárok…

Když Jim svůj velkolepý návrat korunuje monumentálním válečným střetem z poslední půlhodinky, pochopíte, proč se od chvíle, kdy Titanic posbíral rekordních jedenáct Oscarů, nikdo neodvážil prohlásit za krále světa. Camerona z trůnu prostě jen tak někdo nesrazí.

P.S.: Čím byl ukecaný a rozverný Christoph Waltz v Hanebných panchartech, tím je rázný Stehen Lang jako plukovník Quaritch. Geniální protivník!